V předchozím příspěvku jsem zmínila slepé uličky svých dietetických pokusů o ozdravení. Tady jsou ty, které mi daly opravdu něco dobrého:

Cca před třemi lety jsem najela opravdu důkladně na diabetickou dietu. Ne její redukční verzi, byl problém opravdu „jen“ v příjmu cukrů. Byl to pro mě šok, protože jsem tou dobou fungovala jako druhopečená máma na volné noze – tedy poránu kus chleba se salámem, ke svačině sušenka za poklusu, k obědu brambory s dušenou mrkví, mezi tím okousat ohryzek od jablka, které chystám dítěti… škroby kam se podíváš, zeleniny nemnoho. Tahle dieta byla prvním krokem na nové cestě, protože jsem musela vést deník toho, co jím (a měřit si hladinu cukru v krvi). Zjistila jsem o sobě za půl roku, co můžu jíst v libovolném množství, čeho si musím dát o půlku míň, než dřív, … Nikdy jsem nebyla velký masožravec, ale v té době jsem měla k jídlu něco od masa nebo vajec aspoň dvakrát denně – protože maso nezvedá hladinu cukru. Taky zelenina cukr nezvedá (pozor na mrkev, kukuřici, brambory, rýži, obilí…), takže jsem zobala zeleninu a naučila jsem se chystat si zásoby zeleniny i do terénu, abych neměla nutkání sklouzávat ke „snadným řešením“. Teď už mě cukr netrápí a zjistila jsem, že mi zelenina chybí, když se pár dní odbývám jenom škrobem. Za tu zkušenost jsem vděčná. Sdílím ji v naději, že někoho z vás bude inspirovat „preventivně“, i když si zrovna nebudete muset píchat inzulín. Tahle dieta mě naučila sledovat, jak moc „se hýbu“ a co strkám do pusy. Zároveň hodnotit, co na talíři mi udělá dobře – a nejíst to, co mi ubližuje – bez ohledu na to, že na to mám chuť. Kdo to zažil, ví, že vyšší hladina cukru je nepříjemná, člověk je unavený, ospalý. Něco jako po guláši se sedmi nebo po kachně a pivu, ale víc. Diabetická dieta mi vnesla do života řád a uvědomění. Taky jsem díky ní začala víc vnímat intenzitu sladkých věcí, takže mi stačí pro stejný pocit mnohem méně cukru, než dřív. Objevili jsme stevii (ale i s tou opatrně). Vlastně mě to naučilo větší střídmosti obecně. Všeho rozumně – bez hladovění, bez přejídání.

Jedla jsem tedy víc masa a zeleniny, nějaké to ovoce, oříšky, pečiva a dalších škrobových příloh přiměřeně, občas jogurt nebo tvaroh. Jenže jsem si nemohla pomoct, toho masa jsem měla v jídelníčku čím dál míň. Ryby od jakživa nemůžu ani cítit, vepřové mi nejede už roky, ale jedli jsme kuřecí a hovězí. Nějak mě víc oslovují luštěniny a navíc jsem cítila výkyvy v hormonech (prostě mi jednou za měsíc výrazně natékaly a bolely mě klouby) – vysazení/omezení kuřecího pomohlo, zůstalo mi hovězí a občas slanina pod něco. Vím o pár skvělých steak housech, kde bylo opravdu potěšením dát si flákotu. Do toho WHO v roce 2015 přidala na seznam karcinognů uzeniny (i když s různými komentáři, že doporučují spíš omezení než totální bojkot uzenin a červeného masa). A protože jsem měla čas sbírat informace, zjišťovala jsem pořád víc, že už se dlouhé roky ví spousta věcí, které nám nikdo moc nahlas neříká (to zkusím vyjmenovat v samostatném příspěvku). Za všechny uvádím jednu přednášku:

Když jsem viděla toto video – Uprooting the Leading Causes of Death – byl to pro mne jeden z důležitých momentů, díky kterým jsem se rozhodla omezit příjem masa na minimum. Tuhle přednášku mám moc ráda – protože hezky zasazuje do souvislostí, proč bychom měli víc jíst zeleninu – ukazuje, jak se dá vyléčit „nevyléčitelná“ nemoc jídlem. Zajímám se i o mikrobiom a breberky ve střevech a to, jak jsou pro nás a naše zdraví zásadní (skvěle se čte o experimentu, který na sobě provedl Joshia Zayner). Takže když se naskytla příležitost v podobě operace a nálože antibiotik, rozhodla jsem se, že vynechám maso úplně a vyhubím všechny „masožravé“ breberky, co ve mně jsou. Od půlky září 2016 jsem byla bez masa, začátkem října byla operace a pak už jsem v nemocnici všude hlásila, že chci vegetariánskou stravu. Zážitky s tím spojené mám v rukávu jako téma na horor a určitě to taky jednou v barvách sepíšu. Pointa je v tom, že od října se cítím jako vyměněná. Velkou roli v tom určitě hraje i fakt, že JSEM vyměněná (tedy už mě nebolí většina mých velkých kloubů – to je ohromná úleva pro celé tělo i mysl). Mám mnohem víc energie jak fyzicky (i když mám některé svaly dost ochablé), tak psychicky. Je to super pocit!

 

Jestli se vám moje psaní hezky čte, napište mi e-mail, ať vás můžu informovat o dalším příspěvku.

Dodatek: Stal se ze mě nemilitantní lakto-ovo vegetarián. Tedy ten, kdo nejí maso, ale vejce a mléko konzumuje. A když dostane na talíř něco dělaného na slanině, tak se z toho nezblázní, resp. umí si to užít. Svět je plný masových nástrah, ale nehodlám kvůli tomu vyšilovat, když jde o výjimky – například mě pobavilo, že mi přinesli na pokoj v Revmatlogickém ústavu vegetariánskou polévku – a koukám, on to drůbeží vývar. Mléko se snažím u nás doma taky omezovat, protože se mi opravdu příčí, jak se nám dostává na stůl. Jde mi to pomalu, ale aspoň snižujeme spotřebu.